vladislav jasiok,photography
fine art prints
commercial photo
documentary photo
archiv
literatura
site map
contact
studiofotografika

„Ježíšmaria!“

S tímto výkřikem se vřítil referent Ševeček do kanceláře svého nadřízeného,

a to aniž by řádně zaklepal, a to aniž by řádně pozdravil.

Ředitel místního oddělení svazu autorských práv VOSA jen nevěřícně koulel očima.

„Tam ... u mě ... je ...,“

zadrhával se v řeči vyděšený úředník a ostentativně si držel ruku

na levé straně svého hrudního koše, jakoby se o něj pokoušela slabost.

„Zklidněte se, zklidněte,“ krotil ho ředitel.

„Dýchejte, dýchejte,“ pomáhal mu ředitel nabrat jeho původní barevnost, jež ze své přirozené žlutošedé přešla do téměř temně rudé.

„Víte, mám tam chlapa a ten tvrdí ...“

Referent Ševeček opětovně zalapal po dechu.

„A ten tvrdí, tvrdí, že je Škroup! František Jan Škroup z Osice u Hradce Králové.“

„Škroup, Škroup?“ opakoval si ředitel.

„Takového snad ani nezastupujeme,“ podrbal se ředitel na temeni své ředitelské hlavy.

„No ten, co napsal hymnu,“ kvikl nesměle referent Ševeček.

Jeho nadřízený se bezděčně podíval na hodinky.

„Ten je snad už nějaký čas mrtvý?“ změřil si svého podřízeného nechápavým pohledem.

„Ale právě že ne,“ trval si na svém referent.

„Má na to dokonce kulaté razítko, dobrozdání grafologa a potvrzení z kriminalistického ústavu, že zkamenělá DNA na notové partituře prý je určitě jeho. Prý slina,“ ušklíbl se znechuceně Ševeček.

„A co vlastně chce?“ podrbal se ředitel na bradě.

„Prý oznámit, že žije. Musím podotknout, pane řediteli, že v tom případě mu náleží tantiémy za posledních sto čtyřicet devět let.“

„Proboha, ale to nás zruinuje! Už jste volal?“ zvolal ředitel a ukázal prstem ke stropu.

„Volal,“ řekl zkroušeně úředník.

„Pan předseda vlády nedá z rozpočtu ani korunu.“

„A jak to, že přežil?“ ředitel odbočil ve svém hlasitém uvažování od důležité finanční

otázky k otázce neméně důležité.

„No to on ani neví, prý ale doktor mu to jeho velké české srdce nechtěl tehdy

propíchnout jehlou jako nějaký rybí měchýř, či co ...  A pak, když jsme vyhráli

v hokeji a hrála se hymna, tak prý mu to nedalo a musel se postavit.“

„Zažalujeme doktora!“ radostně zvolal ředitel.

„Zkonfiskujeme mu majetek, exekutora na něj!“

„Bohužel, tomu zřejmě srdce propíchli,“ řekl bezbarvě Ševeček a mírně se nahrbil.

Ředitel zchladl ve svém nadšení.

„Tak za ním zajděte a zjistěte, co vlastně doopravdy chce.“

Zadíval se na referenta Ševečka pohledem velmi unaveného a zaměstnaného člověka.

Ten se jen lehce uklonil a ihned zmizel za hnědě polstrovanými dveřmi.

Když se po chvíli vrátil, jeho tvář zářila štěstím.

„No?“ zeptal se ředitel nedočkavě.

„Chce dát své dílo na oltář vlasti,“ řekl Ševeček z hrdostí v hlasu.

Ředitel ožil: „Ano, ano, to je ono, to je ono,“ zopakoval si to několikrát za sebou.

Pak šáhl do stolu, vytáhl předepsaný formulář. Vypsal několik kolonek a podal ho

přes stůl.

„To je na změnu autorských práv. Dejte mu to podepsat.“

„A co s ním?“ zeptal se zaskočený referent, kterému zřejmě bylo Škroupa líto.

„No kupte mu třeba polštář pod hlavu, ať se mu tam dobře leží, a pak i pořádné špunty

do uší. Referent se nechápavě podíval na svého nadřízeného. Ředitel se lehce pousmál.

„No co kdyby zas někde hráli moji hymnu, tak ať ho to neruší,“ dodal ředitel měkce

a jeho oči sklouzly k zaprášenému státnímu znaku, jež visel v čele místnosti.

 

 

František Jan Škroup se narodil 3. června 1801 v Osice u Hradce Králové, zemřel v roce 1862 v Rotterdamu, výborný dirigent, zpěvák, autor několika oper, autor písně Kde domov můj, tj. české státní hymny.

 

Povídka Noc s andělem je založená na reálném základu. Skutečně jsem si zlomil nohu a poležel si několik dní v nemocnici v Havířově. Strčili tam do mě kus drátu, nějaké šroubky a pak nadvakrát mi je zase tahali ven. Ten drát byl skvělý, už po čtyřech měsících se s ním dalo tancovat. Horší bylo, když jsem ho vracel do nemocničního eráru. Ještě tři dny po operaci jsem měl pocit, že mě do kolene kopla pivovarská kobyla.

Noc s andělem

Tantiémy Františka Jana Škroupa z Osice u Hradce Králové.

Tuto povídku o panu Škroupovi, státní hymně a lidské vyčůranosti jsem napsal v roce 2011, když jsem se měl stát jedním z redaktorů nově vznikajícího časopisu. Tehdy jsem odpověděl na inzerát na webu a byl zpětně osloven, abych se zapojil do onoho projektu, o kterém jsem si tehdy myslel, že by mohl mít úspěch. Zúčastnil jsem se i několika redakčních rad v Hradci Králové, kde se vymýšlel název, rozdělovaly jednotlivé rubriky mezi přibližně deset rádoby redaktorů, aby projekt Bono Publikum pak skončil jediným emailem stejně teoretickým šéfredaktorem, o jehož záměrech a cílech se dá jen různě spekulovat, ale jen těžko je pochopit. Každopádně jsem napsal několik literárních dílek, které by jinak nevznikly, což je dokonalé naplnění onoho otřepaného, že na všem špatném je vždy něco dobrého.

Tak nevím, vždycky jsem si představoval anděla jako něco mohutného.

Velký oválný obraz nad manželskou postelí prarodičů byl jakýmsi archetypem mých různě romantizujících představ. Mohutný pozlacený rám uzavíral krajinu, dotyčného opeřence

a pak párek starosvětských dětiček, které se právě chystaly vkročit na mizerně zajištěný můstek. Podle všech vnějších znaků jistě to byl anděl strážný malířem přistižený při ochraně naší nezodpovědné mládeže před nezodpovědnými činy. Ten obraz v té místnosti visel

od mé nepaměti a zřejmě byl pak prodán i s celým domkem jako jeho nezbytná součást. Jen těžko si dovedu představit, že by se někdo zbavoval tak užitečné bytosti, jež koneckonců těžce pracuje pro každého z nás, a to jen tak z čistého altruismu, tudíž, nic nechce a jedinou odměnou mu je ono:

„To bylo o fous“ a pak celá škála lidských odfouknutí nemajících oporu ve spisovném jazyku.

            Ten obraz byl zřejmě malován podle nějakého universálního vzoru, protože jsem časem objevil i několik dvojníků a variací. Každopádně uměleckých hodnot moc

nepobral, ale za to ve mně vyprovokoval různé asociace na andělská témata. Občas mi skutečně nedalo, abych se nepodíval nad sebe. Bylo to zvláštní představovat si člověka s křídly zavěšeného nad mou maličkostí popostrkujícího můj život mezi nástrahami pozemského světa.

A tak se stávalo, že jsem měl jasnozřivé chvíle, kdy mi bylo zcela jasné, že se ten můj andílek právě vyznamenal, ale i chvíle, kdy se zřejmě někde zakoukal a pak mě tahal z průšvihu na poslední chvíli.

Tudíž, že jsem si odnes i nějaký ten šrám. Nechtěl bych se nějak zvlášť vymlouvat,

ale i teď jsem nejpravděpodobněji jen a jen pouze jeho nedůsledností ležel v nemocnici. Ležel tam jako nějaká přemítající chcíplotina uvažující o něm jako o tvoru majícím své mouchy, o tvoru chybujícím, ale snad také i trochu loajálním, jak se v posledním desetiletí

 projevoval.

            Můj pokoj měl číslo se dvěmi trojkami, jak signifikantní, s takovýma dvěma andělíčky v pravotočivé či levotočivé zatáčce. Venku toho času byla půlnoc, za okny mrzlo, že by se autobusy lámaly v zatáčkách, a já v tu dobu ne a ne usnout. Ten nemocniční pokoj byl v podstatě takový průchoďák, do nějž se odkládaly nepředvídané případy a pak ty, u nějž se daly předvídat problémy. Mí dva spolunocležníci byli zvláštní. Ten agilnější korzoval co čtvrthodinu po místnosti a v tom svém intervalu si stačil opláchnout ruce, nahlédnout do erární skříně a opětovně zapadnout do svého pelechu.

Ten druhý ležel v embryonální poloze, u zadnice několik seschlých bobků, pupeční šňůrou mu byl šlauch sloužící k odvodu moči. Díval jsem se do stropu a cítil se jako člověk zrazený, opuštěný a zapomenutý. Já totiž, na rozdíl od těch dvou, čekal na svého anděla, na toho, kterého jsem měl přiděleného od narození a po němž jako by se v tu chvíli slehla zem, jako by snad ani nikdy neexistoval. A jak rád bych ho seřval. Jak rád bych si to

s ním vyříkal. Ještě před hodinkou jsem běhal jako zajíc a teď ležím jako odložená pecka

a noha, kdyby nebyla v dlaze, blambelala by se mi jak praporek v jarním větříku.

„Já mu dám!“ říkal jsem si ještě na operačním sále, když mě překládali z vozíku na vozík. Ale nebylo to nic platné. Jediná věc, která na mě zhlížela shůry, bylo velké operační světlo a několik desperátů s rouškami přes obličej.

            Probral jsem se po několikahodinové životní pause a najednou, najednou byl tady. Blonďatá hlava, jemná ústa, postava krásné ženy. Vznášel se kolem mé postele jako vážka a já necítil ani bolest, kterou bych měl snad cítit, a ani ono nutkání vylít si zlost. Bylo to zvláštní, ale nebyl jsem překvapen.

„Máš hlad?“ zaskočil mě anděl svou andělskou otázkou a já se kupodivu zastyděl. Andělé, myslíval jsem si, jsou bytosti z jiného světa, bytosti éterické. Co tak mohou vědět

o kručení v břiše, o těch spodních proudech, které se honí kdesi v žaludku? Ale popravdě řečeno, svůj stud jsem odhodil velice rychle, i když po krátkém pokryteckém zvažování, kdy se v mém nitru přeléval nepříjemný pocit ze své tělesné slabosti a mezi tělesnou nutností.

„Vydrž, večeři máš v ledničce,“ řekl můj dobrý anděl zcela věcně a zmizel mi v pootevřených zasouvacích dveřích. Snědl jsem svůj nemocniční příděl hltavě. Dvacet deka šunky ve mně zmizelo jako drobná jednohubka. A anděl kolem mě stále poletoval,

tu do mě vrazil nějakou injekci, tu mi překontroloval nafukovací chobot automatického tlakoměru. Znovu jsem si anděla prohlédl. Měl menší křídla, než jsem si představoval;

ale ta postava, ta postava. Po malé chvilce jsem se přistihl, že mé myšlenky už nejsou tak sterilně bezpohlavní, jak by se to k tomu tvoru s rodem mužským a ženským tělem hodilo.

Sakra, jaké je to milovat se s andělem? A co při tom s křídly? Překvapilo mě to. Netušil jsem, kolik energie se dá očekávat od tak zdevastovaného těla, které prošlo takovou operací.

Hergot, a nebyl by to střet zájmů? napadlo mě po posléze, což se projevilo jako jakýsi zklidňující a chladivý element. Co kdybych mu to zavařil? Co kdybych mu naboural pracovně právní vztahy? Jsem přece jeho jediný a doživotní klient, jak bychom pak spolu vycházeli?

Anděl se na mě usmál. Možná, že věděl, co se mi honí hlavou, anebo alespoň to tušil. Jemně mi poopravil shrnutou pokrývku a překontroloval kanylu, kterou jsem měl v žíle na předloktí.

„Už budu muset, je pozdě,“ řekl hlasem, ve kterém se nedal utajit anděl. Hlasem, který mi v duši zvonil jako všechny zvonky světa. Nechoď, prosil jsem ho očima, ale on se na mě podíval jako někoho, koho je nutno opouštět v tu pravou chvíli.

„Tak se měj,“ řekl. A já už zahlédl jen dveře a bílou siluetu mizející v proudu ranního světla.

             „Vy jste jedl!“ vřítila se do místnosti zdravotní sestra.  Ta dobrá bytost vypadala jako špatně nafouknutý kopačák.

„No,“ přitakal jsem klidně.

„Kdo vám to přines!? Nejsem chvíli a vy takhle!“ ječela, přitom mě drtila očima jako právě slisovaný autovrak, nikterak nehledíce na můj zdravotní stav. Přitom zběsile rozkládala rukama. Pokrčil jsem rameny. No přece proč bych měl prásknout parťáka, ne? Proč bych měl, zvláště, je-li to bytost tak krásná, které se dá cokoli, kdykoli a kdekoli odpustit?

„Anděl!“ řekl jsem důrazně. A sestra si zaťukala na čelo a oči převrátila k nebi. Pak se zhluboka nadechla a zmizela v těch  krásných  sluncem  prozářených dveřích, ve kterých se  mi z pozvolna  rozplývaly  stopy  po oněch sněhobílých andělských  křídlech.

Moucha Tse-Tse 1944, tuhle dobu jsem naštěstí nezažil. Každopádně buďme rádi, že to dopadlo, tak jak

to dopadlo a že svět není jen záležitost blonďatých modroočků. Kromě jiného byla by to hrozná nuda, ne?

Moucha Tse-Tse 1944

Na tmavém dřevěném rámečku zasklené fotografie seděla moucha. Byla hladová, a i když bylo léto, i promrzlá. Korálkovitýma očima pozorovala ospalý pohyb v šedivé místnosti bez oken a jako trpělivý lovec tiše čekala na svou příležitost. Ta místnost, do které nahlížela shůry půldruhého metru, byla prosycená nakyslým pachem zatuchliny, co se drží špatně větraných prostorů. Těžké a na prvý pohled nepřekonatelné dveře jí oddělovaly od bizardně rozeklaného okolí a od silného mořského vzduchu, jež se přemílal a vzpouzel za jejími zdmi, od vzduchu, který se svobodně proháněl nad tímto kouskem pobřeží, od vzduchu nasyceném solí a pachem rozkládajících se chaluh.

            „Četl jsi Švejka?“ zeptal se náhle jeden ze dvou mužů, kteří obývali onu kopku s tenkou vyzděné příčkou uprostřed a s průchodem, do kterého z jakési vyšší povinnosti kdosi vsadil plechové dveře, jež se stejně nikdy nezavíraly.

Tazatelem byl dobře urostlý svaly oplývající rotný. Seděl rozvalený na nepohodlné stoličce, před sebou měl chladnou ocelovou tyč se dvěmi optickými pohárky, které čas od času plnil svýma hnědýma očima.

„Ne, to bych nečet. Ne! Ne! To napsal ten český ksindl a určitě to byl taky žid!“ zachraptěl voják v šedivé uniformě. Ležel obutý na železném kavalci ve vedlejší místnosti a díval se do rozevřeného dopisu. Onen přehnutý list z nekvalitního žlutavého papíru vytvořil nad ním jakousi ochrannou stříšku, pod kterou se schoval a kde mhouřil své pichlavé oči do rozevlátých řádků dámského rukopisu.

„Dej pokoj, ty máš všechny za židy. To byl Čech. Čech, co pije pivo, žvatlá v hospodě a teď nám vyrábí protiletecký kanóny. Byl jsi někdy v Čechách?“ dodal unaveným hlasem rotný a promnul si oči.

„No a co? Čech jako Slovák anebo Maďar, všude jsou židi, Slovani zatracení!“ rozohnil se čtenář dopisu a těžce se převrátil na bok.

„No a co píše … ta tvoje?“ odbočil od načatého tématu rotný, zřejmě neuspokojen směrováním hovoru. Opět si promnul oči a opět nahlédl do vln Atlantiku. Moře před ním zapěnilo jako čerstvě nalitá sklenice šumivého sektu a na hladinu se snášel jemný ranní déšť. Mlžný závoj jakoby ho šedavou vatou propojoval s nebesy. S nebesy přeplněnými beztvarými mraky, mraky, které své těhotné břichy valily těsné nad hladinou moře.

„Píše, že teď bydlí v Drážďanech a že je tam celkem klid. Vzala s sebou děcka a nastěhovala se k příbuzným. Co jejího bratra zabili v Rusku, už to prý v Berlíně nebylo k vydržení. … A taky že to tam Angláni i pěkně zřídili. A tak jsem celkem rád ...“

„Hele, Fritzi, jak my se dlouho známe?“ přerušil polehávajícího desátníka rotný Herbert Ingelbert a hlouběji zabořil oči do gumových očnic. Díval se do periskopu jako do dvojitého kukátka kaleidoskopu, nahlížel do světa, aniž by cítil jeho chlad a vlhkost. A vše bylo tak blízko, jen na pár metrů, téměř na dosah; jen prosmýknout se slaboučkou skořápkou armovaného betonu, procedit se vzdouvající se šedozelenou maskovací síti.

Ale i přes lehkou zranitelnost tohoto nepatrného bodu na mapě světa, měl Herbert již od prvopočátku pocit, že tato strážní místnost se nachází kdesi mimo prostor a čas, jako by tady byl zapomenut až u samého dna moře, chráněn neprůstřelnou vestou jeho miliónů tun vody, vzdálen od chladného nepřívětivého počasí, ukryt před všetečnýma očima všech možných i nemožných nepřátel.

„No asi patnáct let, proč? Když jsem tě učil střílet z praku, bylo mi deset a tobě šest a dneska je mi dvacet pět, tedy do zítřka.

A Herberte, už taky piješ?“ neodpustil si nepříliš vysoký a nepříliš štíhlý desátník Fritz Mainel malinkou jízlivůstku na adresu svého nadřízeného. Byla to taková jeho drobná poťouchlost, drobná tečka za předchozím hlasitým uvažováním. Při tom se prudce zasmál, až to vypadalo, jakoby v místnosti kviklo vražděné prase.

„Promiň, já jenom, že tam mám k narozeninám něco šnapsu, že půlka strážných má opušťák, tak bysme to mohli zvládnout sami, ne?

A taky jsem slyšel, že tam v Polsku, odkud tě sem přešoupli, že se pije liga, že se tam prý fasuje litr tvrdýho na týden a chlapa. A cigarety ve velkém,“ dodal hlasem odstaveného a závistivého.

„Víš, že lidi přehánějí,“ řekl klidně a s jistým nadhledem rotný Herbert a pootočil periskopem jako by nad hlavou otáčel dětským kolotočem. S řinčením železné židle, jež drhla po uhlazené podlaze jako pilník po tvrdém a houževnatém kovu, vstal, rozpažil , až vypadal jako ukřižovaný Kristus, a pak hlasitě zívl. Jakási zvláštní únava ho táhla k zemi a svět se sním podivně rozhoupal.

„Desátníku Hirschy, … chlape, mě je nějak divně, střídáme!“ řekl řádně stroze a povojensky, jak si myslel, že se to od něj právě čeká, a prudce spustil ruce jako by chtěl mávnout křídly.

„Ty tedy prd vydržíš,“ ozval se od vedle Fritz, kterému se zalíbilo lenošení na otřískané kovové posteli.

„Mně taky není nějak extra, ale to bude z těch včerejších fazolí. Kdoví, co do nich strkaj. Kdyby tu byl alespoň Kuczinski, znals ho, ne? To byl ten „afrikakorps“, Lazar z Afriky, co s ním byla taková sranda. Přitáhl z afrikánského lazaretu před měsícem a už za čtrnáct dní ho zase kamsi odvezli. Takový to byl cestovatel.“

„Hele, nezakecávej. To byl rozkaz! Tak vstáváme, vstáváme a jdeme okukovat Dower!“ zahřímal kaprál netrpělivě.

Oplácaný petadvacátník se neochotně odpoutal od prohřátého kavalce. Užmoulaný dopis strčil do kapsy a unaveně dosedl před tyč, jež mu připomínala visícího hada.

„Herr Feldvébl, spokojený?“ zabručel si pod fousy nespokojený a rozladěný.

„No a co jsi myslel tím Švejkem?“ zeptal se, když se usadil a ticho ovládlo okolní prostor.

„Ale ta moucha, co mě tuhle štípla, nám lezla po fýrerovi, tak mě tak napadlo, že …, ale vlastně ani nic, …nic, nic, taková blbost,“ dodal Herbert a s tichým povzdechem zavřel oči.

Desátník u periskopu náhle nastražil uši, telefon, který byl pověšený na nevábné betonové stěně, jemně cinkl. Vypadalo to, jako by chtěl nabrat dech, ale zřejmě si to někdo v dálce rozmyslel a následovalo jen obvyklé nudou nasáklé ticho.

„No ta moucha tu poletuje, bratru, už tak měsíc a vyhřívá se zřejmě v tý tvý pitomé lampě, mrcha jedna, a nikdo ji ještě nesestřelil. Mě už taky štípla a ještě to mám na ruce.“

Desátník se podíval na předloktí, kde se červenaly dvě zarudlé ranky a utřel si navlhlé čelo.

„Dneska tu je nějaký těžký vzduch, Herberte, na mě taky asi něco leze,“ postěžoval si Fritz, a aniž by čekal na nějakou reakci či politování, které by mělo následovat, spustil kaskádu otázek: „A jak ty jsi přišel k té zlomené noze. Kvůli tomu tě sem snad šoupli, ne? Já tedy nemám dva prsty, jinak bych byl v Rusku. A to se ti stalo v tom Polsku? Jak jsi tam byl dlouho?“

V místnosti opět zavládlo ticho. Rotný se obrátil na posteli a šáhl si na své čelo. Bylo horké jak rozpálená plotýnka.

„Ale spadl na mě jeden takový …, když jsem otevíral vagón, … takový Ahasver, to byl, a teď si ho na památku vozím s sebou,“ řekl unaveně jako po těžké práci rotný Herbert a zadíval se na ručně vyřezávanou lampu, která zalévala načervenalým světlem kout místnosti a přinášela do neosobního prostoru alespoň trochu lidské útulnosti.

Ale desátník ho neslyšel. Se smotkem sešitu se právě chystal zamáčknout onu podvyživenou zástupkyni hmyzí říše.

„Sakra, ta moucha to bude asi nějaký zasraný židák!“ řekl polohlasně, když na zašedlé stěně uviděl její seschlé tělo. Chvíli jí zálibně pozoroval a snažil se odhadnout její příští reakce. Kdesi v podvědomí zvažoval případný směr jejího letu, křivku, kterou musí opsat ohmataný služební sešit, aby ji zastihl v té správné chvíli na tom správném místě, stejně jako by chtěl sestřelit jakýkoli jiný nepřátelský bombardér.

Když si byl jistý, plácl do ní s tou největší silou, kterou byl schopen. Vtiskl ji do hrbolaté omítky jako antický reliéf. Jeho kulatý obličej ovládl pocit uspokojení. Cítil radost, i když trofejí mu byla jen černá skvrnka z jejich vlastní krve.

Od vedle se ozvalo krátké a intenzivní zachrápání. Rodinná pohoda, - pomyslel si schlíple. A náhle i jeho ovládl pocit, že válka je něco, co se ho netýká, že je to jen špatný sen, do kterého omylem vstoupil a ze kterého právě procitá. Na který stačí jen studená sprcha, čerstvý chleba namazaný řádnou vrstvou másla a ranní voňavá káva s přílohou novin potištěnými banalitami.

            A nad Kanálem se právě v ten okamžik zvedla mlha a v ní probleskl dlouhý červovitý tunel, ona červí díra, jež se při tomto druhu počasí mezi oběma břehy ukáže jen jednou za tisíce let. A z toho průhledového okna jen na několik málo vteřin vykoukly tupé a šedivé špice invazních lodí, kaskádovité nástavby křižníků s dlouhými a matnými děly chránící si své rozkroky pancéřovou ocelí, drobné minolovky, těžce se pohupující zásobovací lodě přeplněné auty a tanky, mající ve svých střevech spousty chlapů s placatými talíři na hlavách.

            Fritz se posadil za periskop, ale místo toho, aby ponořil oči do světa za bezbarvými a neosobními čočkami Zeissovi optiky, opřel si rozpálenou hlavu o chladný beton nosné stěny. Stěna byla vlhká a přítulná. Připomínala mu fáč zdravotní sestry Lízy na pahýlech jeho prstů. Vzpomněl na onu nemocnici U Svaté Anny, kde rutinně a bez emocí třídili potencionálně mrtvé a potencionálně živé, aby zavčas obě množiny dokonale oddělili.

Všichni s nadějí končili ve studených prostorách lazaretu, ti ostatní dříve či později v prachu za městem, kde je vkládali do prostých vojenských rakví jako do unifikovaných konzerv.

            Byl po té tragické železniční sabotáži pomočený a špinavý, na ruce fáč prosáklý krví. Tehdy mu klepávaly zuby rytmus podivné morseovky. Pak přišel starobylý klášter, kam ho přivezli a kde mu odebrali jeho malíček a prsteník. Zanechal je na stříbrném tácku, jako by to bylo spropitné pro neodbytného číšníka. Jako by to byla jednou za čas povinnost, odevzdat něco ze sebe, něco, co by mohlo být úlitbou bohu války. Tomu, jež si bral kousky z jejich těl a za to je nechával žít.

            Poslepu nahmatal zavěšený telefon. Hranatý přístroj s ohmatanou kličkou dynama zastudil svým masivním pláštěm. Ale těžký bombardér, za jehož kniplem seděl jistý Batlička z Prahy, už stačil odjistit svůj náklad. Puma, kterou pomáhal zaplnit polský emigrant Michael Golde tunou trhaviny v Rockefelerově zbrojovce, se uvolnila a mířila dolů na francouzské pobřeží. Za kvílivého hvizdu narazila do lehkého krytu, krytu s oním ponorkovým periskopem zaraženým mezi dva světy, prorazila jeho betonový skelet a na milióny střepů rozmetala Fritze, Herberta a i tu nebohou lampičku se stínítkem z lidské kůže.